Rubriky

Minulý článek byl jakýmsi stručným přehledem toho, co je nepostradatelné pro správnou činnost svalů. Kromě živin, které organismus vstřebává z potravy, je pro svalovou práci nepostradatelným elementem kyslík. Energie pro svalovou práci je získávána v principu stejným mechanismem, jakým vzniká třeba energie vznikající spalováním v elektrárně. "Palivem" jsou v tomto případě zejména cukry a tuky, při jejich nedostatku také jiné látky, a jediný rozdíl oproti výrobě energie v elektrárně je v tom, že proces "spalování" v organismu je velmi pečlivě regulován tak, aby nedocházelo ke zbytečnému výdeji energie v podobě tepla, ale aby byla tato co nejefektivněji využita například pro svalovou činnost. Ke správnému a dokonalému využití energetického potenciálu živin je nepostradatelný právě dostatek již zmiňovaného kyslíku.

Kyslík je ke tkáním, i té svalové, dopravován krví pomocí červeného krevního barviva-hemoglobinu, které slouží jako jeho přenašeč. Svaly samotné obsahují ve svých vláknech velmi podobnou látku, tzv. myoglobin (myo - předpona pocházející z latiny označující sval), který rovněž váže kyslík a slouží tak jako jeho krátkodobá. Protože i myoglobin má červenou barvu, je taktéž odpovědný za barvu svalů. V lidském těle se dají od sebe již na první pohled rozeznat tzv. svaly bílé od svalů červených. První zmiňované jsou svaly s malým obsahem myoglobinu, používané ke krátkodobější a energeticky méně náročné činnosti (např. svaly ruky), na rozdíl od svalů červených, které jsou uzpůsobeny k práci náročnější a déle trvající (svaly dolních končetin udržující tělo ve stoji) a kterým vysoký obsah myoglobinu dává jejich typické zbarvení (nakonec, je tomu tak i u všech ostatních živočichů, stačí si dát vedle sebe na talíř třeba kuřecí prsa (sval u kuřete nepracující, protože není využit ke své primární činnosti, tedy k létání) a kuřecí stehna (kuře je využívá mnohem více, protože se jimi pohybuje) a rozdíl je hned patrný).

Každý sval má svoje vlastní cévní zásobení, které je nutné pro dostatečné dodávky kyslíku. Cévní zásobení svalu je přizpůsobeno jeho potřebám. Svaly netrénované, vykonávající běžnou činnost, mají relativně chudou cévní složku ve srovnání se svaly sportovce, který je denně prohání na hřišti nebo v posilovně. Zásobení svalu kyslíkem je totiž zcela nezbytné pro jeho výkon. Pokud kyslík chybí, nastávají problémy. Většina z nás si to zažila na vlastní kůži. Pokud zapojíme netrénovaný sval do činnosti pro něj neobvyklé ať už její intenzitou nebo délkou trvání, jeho cévní zásobení není schopno jej zásobit dostatečně rychle a efektivně potřebným množstvím kyslíku po celou dobu cvičení. Když ale sval přesto nutíme pracovat, začne získávat energii alternativním způsobem bez využití kyslíku, který je oproti dokonalému spalování daleko míň účinný (nakonec tedy stejně dochází k velké únavě svalu s neschopností pokračovat v cvičení dále, pokud to člověk skutečně hodně "přepískne") a navíc při něm vzniká jako vedlejší produkt kyselina mléčná, kterou už sval nedokáže dále zpracovat a využít. Výsledek se dostaví zanedlouho. Po skončení cvičení sval započne fázi regenerace, v rámci které se kromě jiného začne zbavovat kyseliny mléčné. Ta se ze svalových vláken vyplavuje do jejich okolí, aby mohla být cévami transportována do jater k dalšímu zpracování. Pokud cvičení bylo pro netrénovaný sval neúměrné, nahromadí se v něm velké množství této látky, která pak po uvolnění ze svalu výrazně ovlivňuje hodnotu pH v jeho okolí. Tělo si ve svém vnitřním prostředí udržuje poměrně stabilní hodnotu lehce zásaditého pH. Pokud tedy dochází k okyselení tkáňového moku, je to pro organizmus signál, že něco v daném místě není v pořádku (kyselé pH vzniká kromě jiného i v místech zánětu nebo úrazu působením nejrůznějších činitelů). Takový signál má pak za následek univerzální reakci organizmu na poškození a tou je bolest - v tomto případě známá jako svalová horečka. Její intenzita i délka trvání závisí od množství nahromaděné mléčné kyseliny, tedy vlastně od míry trénovanosti svalu v kontextu s prováděnou činností.

Druhým, příjemnějším důsledkem cvičení, praktikovaného pravidelně, je pak kromě růstu svalu i postupné zmnožení cév, které jej zásobují krví a tedy i kyslíkem, takže po bolestivých začátcích další tréninky bolí postupně méně a méně, až se sval nakonec dokonale přizpůsobí provozované činnosti.

Autor:
MUDr. Katarina Urbanová

Foto:
doubleyourgains.com